Hvězdy mi vzaly tebe - 3 a 4 část

3.

Nemůžu ho dostat z hlavy, proč? Je jako noční můra, která vám chce narušit spánek. Snad mi to moře pomůže, povzdychnu si.

 Seběhnu dřevěné schody na pláž a zůstanu těsně na hranici písku a vln. Tuhle noční dobu je moře okouzlující. Světlušky poletují ve vlnách, měsíc se třpytí na hladině a v dáli bliká maják. Dívám se tak dlouho než mě zastudí lehký větřík. Rozhodnu se, že se proběhnu k molu a zase zpátky, abych se trochu zahřála, ještě se mi nechce zpátky na pokoj a já hloupá si nevzala svetr.                                                                                                                                                                       

Běžím a cítím, jak se moje tělo zahřívá, když v tom uslyším hlas blízko mě.

„To mě špehuješ?“

Zastavím se a otočím se za tím, komu ten hlas patří, dobře ho znám. Jenže jak je hustá tma tak ho nevidím a tak do prázdna tiše řeknu: „Nešpehuji tě.“

Nic se chvíli neozývá, než uslyším praskat větve někde přede mnou.

„Nebojíš se tady běhat sama? Co kdyby tě někdo znásilnil a ty by si tu byla sama bez žádné pomoci.“, ozve se znova ten hlas s uštěpačným tónem.

,,Nebojím, nikdo by mě neznásilnil, na to jsem až moc opatrná.“

,,Jak myslíš. I ten koho považuješ za přítele, nemusí být na první pohled nebezpečný.“

Začnu se bát. Měla bych radši od něho odejít, ale nohy mě nechtějí poslouchat.

,,Vidím, jak se bojíš! Mě se nemusíš bát, já jsem docela hodný, jen prostě nemám rád, když mě někdo špehuje.“

Zatnu pěsti. Vřeje ve mně strach a zlost na něj zároveň.

,,Já tě nešpehuji, potřebovala jsem si zaběhat, nic víc.“, syknu.

,,Jen zaběhat? To tak vůbec nevypadá.“, odpoví pobaveně.

Už toho mám dost, mluvím s ním jen pár minut a jsem naštvaná. Nohy mě konečně poslouchají, tak jdu tím směrem odkud jsem přišla. Jenže to jsem neměla dělat. Někdo mě nečekaně vezme za loket a svojí druhou rukou mi ztlumí můj řev, jak jsem se lekla. Zkouším se z jeho sevření vymanit, ale je silnější než já.

,,Ještě se nebojíš, sama chodit na pláži bez doprovodu?“, zašeptá mi Rafael do ucha.

Přestanu křičet a soustředím se na svůj dech. Jedna, dva, tři ….. všimnu si, že mi už nedrží pusu, ale stále za loket.

,,Jsi v pořádku?“, zeptá se mě.

Než si všimnu, co dělám, vysmýknu se mu a nohou ho praštím přímo do rozkroku. Zavrávorá a v příští vteřině leží na zemi schoulený a naříká. Narovnám si oblečení, a aniž se ho zeptám, jestli je v pořádku a že se omlouvám, utíkám stydlivě pryč.

Probudila jsem se později a tak sama jdu i na snídani. Sednu si do jednoho křesílka, objednám si snídani a zavřu oči. Celou noc jsem myslela, jen na to, co se odehrávalo včera a až brzy, kdy slunko vycházelo, jsem usnula. Číšník mi přinese mou objednávku a s kručením v žaludku se zakousnu do toustu.

Jak dojím a napiju se jahodového čaje, sedne si naproti mně jedna holka s červenými vlasy, ne o moc starší jak já.

,,Ahoj, jsem Erika. Ty jsi snad jediná teenegerka tady v tomto areálu, včera jsem tě viděla večer na pláži a chtěla se seznámit, jenže si pak zmizela.“, usměje se na mě Erika s rovnátky a čte si nápojový lístek.

Zpracovávám to, co mi řekla, když v tom pokračuje:,,Mohly bychom se kamarádit? Vypadáš jako fajn holka a asi tu nemáš kámošku … tak co, kamarádky?“, podá mi ruku a vyčkává, co udělám.

Usměju se na ni, podám jí ruku a tiše si pro sebe v duchu řeknu: Erika jak se zdá je upovídaná, ale nikdo jiný tu není, kdo by se se mnou kamarádil a trochu toho svého teenagerského světa potřebuji. A má to ještě jednu výhodu, zapomenu tak na Rafaela a jeho protivnou osobnost.

Po podání ruky promluvím:,,Já jsem Lie, budu ráda, když se budeme kamarádit.‘‘

Jenže to jsem nečekala, co se za pár dní změní.

4.


Procházím se s Erikou po centru Madridu. Dnes jsme si vyjely autobusem do hlavního města dech beroucího Španělska. Chtěli s námi rodiče a Herry s Alicí, ale jeli se podívat někam jinam s Eričinými rodiči. Eričin otec řekl, že uvidí lepší místo než my. Asi tím chtěl naznačit ať jsme chvíli bez dohledu a abychom si užily v našem rebelském stylu.

  Měly jsme naplánované dva významné kostely, muzeum a prohlídku hradu, ale jak jsme vystoupily z metra na hlavní třídu, uchvátily nás obchody s oblečením. Po čtyřhodinovém nákupu jsme usoudily, že zbylé dvě hodiny půjdeme do jedné ze stovky španělských kaváren, nemělo cenu s velkými nákupními taškami jít na jednu z prohlídek.

Popíjíme latte, když v tom se Erika otočí někam za davem, který proudí všemi stranami třídy. Otočí se zpátky na mě a s pozvednutým levým obočím se mě zeptá.:

,,Neviděla si tu kolem nás vysokého štíhlého černovlasého kluka ? ‘‘

Podívám se kolem kavárny, ale nikoho nevidím. Zavrtím hlavou a dál popíjím kávu.

,, Aha. Tak to se mi jen zdál, škoda. ‘‘ hlesne Erika a koukne se do zrcátka, jestli vypadá dobře. Vždy se prohlédne, když je nesvá. Nedá mi to a zeptám se .:

,, Ty si měla kluka ? ‘‘ v tu chvíli, co dořeknu poslední písmenko začnu na sebe nadávat. Co jsem to vymyslela za hloupou otázku ?

Kamarádka sklopí zrcátko a přesměruje pozornost na mě.

,,Lii, já už měla tak deset kluků, ty ne ? “              

Do toho jsem se neměla pouštět, s rudými tvářemi odpovím .: ,,Ne neměla.‘‘

A Erika mi nečekaně místo hysterického smíchu položí ruku na rameno.

,,Hele, to je v pořádku, nemusíš se stydět. Každý není takový jako já ?! …!“pokračuje ,, Nebojácný.‘‘

Radši se věnuji papírku na tácku a nedívám se na Eriku, neboť se červenám ještě více.

,,No asi ti není příjemné o tom mluvit, tak můžu já ? ‘‘

Než něco řeknu, začne spoušť slov, který nestíhám chápat.

,,Byl to můj devátý kluk v pořadí. Krásný sexy štíhlý Ital, který se jmenoval Matteo. V loni jsme se potkali na pláži u hotelu pozdě večer, kdy jsme oba dva nemohli usnout a tížili nás rodinné problémy. V loni se rodiče rozváděli a nebylo to moc lehké období. Každopádně jsme se začali bavit a pět dní spolu chodili. Jeli jsme na dva výlety na celý den, po večerech na diskotéku nebo se jen tak procházet po pláži. Bylo to nejnádhernější románek ze všech ostatních. Poslední naši společnou noc jsme si slíbili, že příští léto se tady potkáme, ale zatím nic. I když jsem měla po něm dalšího kluka, nikdy jsem na něho nezapomněla. Prostě ho stále miluji a doufám, že ho najdu, než poletím domů.‘‘

Zůstanu s pootevřenou pusou dokořán než k nám přijde servírka, jestli si ještě něco dáme. Odejde a řeknu .: ,,Ty jo, to je jako v jedné knížce, kterou jsem četla. ‘‘

,,Fakt ? Že by nás někdo v loni sledoval a napsal o nás knihu ? ‘‘ směje se Erika. Mávne rukou na číšníka a zaplatí.

Během procházky po pláži sním, jak já bych potkala kluka svých snů a byli alespoň spolu pět dní a prožili to, co by nám samotný osud přichystal, jenže mám i pocit, že mě někdo sleduje, ale to je z toho co mi říkala Erika.

 

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

recenze na Jedna želva za druhou

Oba na konci zemřou

Moje první podívaná autorského čtení v Kavárně,co hledá jméno